„Tak jaká je zem?“ táži se jednoho ze soutěžících, který právě dokončoval brázdu a chystal se otočit své dva vraníky pro další brázdu. „Jaká by měla byť? Šak si to poť zkusiť.“ S nepopsatelným pocitem štěstí, které může pocítit jen synek ze selského rodu, jsem se chopil pluhu. Po více jak 40 letech podruhé stojím za širokými zadky páru těžkých Valachů.
Poprvé a naposledy jsem podobný pocit zažil, když mně byly 4 roky. Můj dědeček mě tehdy posadil na kozlík vedle sebe, do rukou si vzal opratě a já jsem měl tu čest držet v rukách bič. Říká se, že nejkrásnější pohled na svět je z koňského hřbetu. Já dodám, že z kozlíku také. Je škoda, že mnozí rodiče se svými ratolestmi okukovali spíše „pokrok“ v zemědělství – těžké stroje – a koně stály bokem jejich zájmu.
Když jsem tak chvíli pozoroval tato krásná zvířata zapřažená do pluhů, jen tak bezděčně jsem si vzpomněl na slova z písně „Pravděpodobné vzdálenosti“ Jaroslava Hutky: „Prý chodíme okolo, prý jdeme vpřed, prý jsme zaostali, prý, prý…“ (viz.: http://www.bomba.cz/video/jaroslav-hutka-pravdepodobne-vzdalenosti/).
Tak tedy čehýýý, koníci, a příští rok se třeba dočkáme mistrovství světa v orbě koňským spřežením v Kroměříži.
Obr.: soutěžící oráč s tzv. oboustranným pluhem