Někde v pustině, vzdálen od vymožeností civilizace, se usadil jeden poustevník. Tu a tam se u něj zastavovali lidé putující krajinou. Poustevníka občasná návštěva zjevně nijak nerušila v jeho rozjímání. Své návštěvníky vždy ochotně pohostil tu hrnečkem voňavého bylinkového čaje, tu chlebem či ovocem. Bylo na něm však něco zvláštního, něco co nelze popsat slovy. Mnoho toho nenamluvil. Ostatně co jiného očekávat od poustevníka. Rozhovor s lidmi se většinou otočil na téma, proč se rozhodl žít v samotě. Jednou se ho někdo otázal, jak je možné, že z té samoty se ještě nezbláznil, ba naopak z něho vyzařuje pokoj. Zatímco člověk běžně nemůže v sobě nalézt vnitřní pokoj. Poustevník se zamyslel a po chvilce pravil : „Já když pracuji, tak pracuji, když jím, tak jím. Avšak lidé mnohdy když leží, tak už skoro sedí, když sedí, tak už skoro jdou. V tom spočívá příčina vnitřního neklidu. Člověk moderní civilizace nežije přítomností.“