Zkusme trochu jiný úhel pohledu.
Jak obtížné je pro mnohé z nás snášet samotu a žít se sebou samým. Jak těžké je přijmout všechno, s čím nejsme ve svém životě spokojeni. Napišme seznam všech negativních bodů, které nám přichází denně na mysl, a dejme je do protikladu s tím, jak jsou na tom mnozí jiní. Dejme si je na nástěnku a abychom si to mohli přečíst:
Jsem sám bez partnerky! A moje práce je složitá a únavná, ale jiní práci nemají. Cítím se izolovaný, vyčerpaný a uzavřený ve svém vlastním životě, ale jiní jsou skutečně zavřeni ve vězení. Můj byt je příliš malý, nemám zahradu a z okna koukám na protější panelák, ale jiní nemají vůbec nic. Všechno moje dennodenní snažení mohu shrnout slovy „metro – práce – spánek“, ale v jiných zemích je válka. Můj život je plný náročných, stresových a komplikovaných situací, ale jiným pod nohama vybuchují miny a jsou zmrzačení.
Netrapme se svou vlastní samotou příliš, je totiž mnohem víc osamělých osob, které prožívají svoje osamocení ve vztahu k druhým nebo ve své vlastní rodině, než těch, které žijí šťastně ve vydařeném manželství. Věta „Lepší je žít sám než se špatným společníkem“ o tom vypovídá dost jasně.
Udělat si jasno v tom, co skutečně jsem, objevit sám sebe.
Než se tedy vrhneme do partnerských vztahů nebo než začneme vyčítat, že ten pravý partner stále nepřichází, zamysleme se nejprve nad sebou sama, protože v tom spočívá pravá pokora. Pokora se nepyšní a nesnaží být vším, ale ani neprohlašuje, že „nejsem nic“. Vždyť právě nespokojenost s tím, čím v jádru jsem a co mám či nemám, bývá často známkou určitého druhu pýchy. Pokora znamená udělat si jasno v tom, co skutečně jsem, objevit sám sebe. Znamená odstranit všechny překážky, které mi až do teď bránily jít svou cestou, určenou mým vnitřním bytím.
Často slyšíme, že člověk nesmí být egoista. „Ego“ je ta část psychiky, která se přeceňuje nebo podceňuje, zatímco „já“, skutečné „já“, je vnitřní stavba, v níž se stávám skutečně zodpovědným za svůj život, nikoliv jeho obětí.
Jaké je moje poslání?
Nabízí se mi tedy tento postoj: jsem někdo, a právě proto, že jsem a jsem hodnotná bytost, mohu zaujmout své místo ve velké mozaice společnosti, v níž mám svou úlohu mezi ostatními. Začnu vnímat krásu všech povolání a nezapomenu, že každý z nás může být druhému užitečný. Uvědomím si, za co vděčím těm, kteří mě léčí, i těm, kteří mě vozí, dále pak všem, kteří pro mě dělají nepatrné věci. Těm, kteří mi nosí poštu; těm, díky nimž si mohu sednout na židli, kterou zas jiní vyrobili, prodali, doručili na správné místo… Pokud například nebude fungovat lékárna, v pekárně se nebude péci chléb. Pokud řemeslník nevytvoří moji židli, bude mi to chybět. Zkusme nalézt svou úlohu ve společnosti, a není žádný důvod to odmítat. Moje samota mě tedy přivádí k tomu, abych znovu zkoumal sám sebe a ptal se, co mohu dokázat a objevit právě teď, když jsem sám.
Jak na tom tedy ve skutečnosti jsem? Potřebuji nezbytně někoho druhého, abych prožil naplněný život? Vzájemná pomoc – ano; součinnost – jistě; ale umím také odvést sám práci, umím se postarat sám o dům, umím sám vyřídit nezbytné administrativní záležitosti, přesuny? Umím sám jíst? Umím sám spát? Pokud ano, výběr mezi životem v páru nebo o samotě bude opravdu svobodný.
Můj partner mi chybí.
Pokud jsem sám, protože můj partner zemřel nebo mě opustil, budu muset stále čelit citové a fyzické samotě. Jak z toho ven? Mám ustrnout u té jediné fáze smutku, jíž je popření reality? To není možné! Deprese, hněv, smlouvání…, nebo se dopracuji krůček po krůčku, svým tempem, k přijetí skutečnosti? I tuto zkušenost přinese plody, i kdyby tyto plody měly spočívat jen v novém porozumění těm, kteří jsou sami a prožívají totéž. Dobře známe pouze to, co jsme prožili a nakonec přijali.
Co kdybych si tedy zkusil říct, že vše – i to těžké – se děje pro mé dobro, tlačí mě ven z mého životního prostoru a učí mě reagovat jiným způsobem? Všechny události mého života mohu přijímat jako příležitosti ke změně a vnitřnímu přetvoření. Tak budu mít opravdu pocit, že postupuji po cestě dál a že ve skutečném žití mi nebrání stav, v němž žiji, ale způsob, jakým věci okolo pojímám.
Nicméně ve fy Masáže Kroměříž jsme byli často konfrontováni s nejrůznějšími aspekty samoty, abychom věděli, jak těžké je se s ní vyrovnat. Proto fy Masáže Kroměříž vzkazuje všem lidem: „Rozloučení je náš úděl, shledání naše naděje…“ anebo „Nestůjte na křižovatkách života, i kdyby jste se měli vydat špatnou cestou…pak je třeba se vrátit a zkoušet nové cesty“.