Jednou se ve vlaku dal do hovoru cestující s jiným spolucestujícím. V rámci hovoru se ho zeptal, zda má nějaké přátele. Jeho otázka ho udivila, protože za své přátele považoval mnoho lidí.
„Taky jsem si myslel, že jich mám hodně,“ odpověděl, „dokud jsem nemusel přehodnotit podstatu přátelství.“
Jeho další otázka směřovala více k podstatě.
„Kolik lidí, které považujete za své přátele, byste pozval na svatbu?“
„Tak asi dvě stě až tři sta.“
„Kdybyste chtěl jít dnes večer do kina nebo na stadion, kolika osobám byste zavolal?“
„Nevím… snad patnácti až dvaceti.“
„Je vidět, že máte hodně přátel,“ řekl spolucestující s úsměvem. „Ale pro kolik z nich jsou důležité vaše osobní záležitosti, vaše problémy? S kolika sdílíte své ušlechtilé plány, osobní nebo rodinné problémy? Na ramenou kolika z nich byste se mohl vyplakat a cítit se pochopený? A kolik z nich se upřímně raduje z vašich úspěchů a na vlastní kůži prožívají vaše trápení?“
„Děláte mi to těžké,“ odpověděl, „ takových je už méně: dva nebo tři.“
„A kdyby jeden z těch dvou nebo tří byl smrtelně nemocen a zbývalo by mu pár měsíců života, nabídl byste jim, že se ujmete jejich rodin a postaráte se o vzdělání jejich dětí?“
„To je opravdu složité, nevybral bych z nich žádného.“
„Máte tedy hodně lidí, kteří vám dělají společnost, dva až tři dobré kamarády, avšak přítele žádného,“ zakončil podivný cestující.
Je obtížné najít a především si udržet opravdové přátelství, neboť společníků a kamarádů máme všichni dost.