Abychom lépe porozuměli významu aktu odpuštění, pokusme si nejdříve trochu pohrát s jazykovým rozborem slova odpuštění. Angličtina má pro výraz „odpustit“ více ekvivalentů, jedním z nich je také „forgive“. Pokud se trochu orientujeme v angličtině, můžeme zde spatřit dvě části, z nichž je toto slovo složeno: „for“ + „give“. Etymologický slovník nás poučuje o původu tohoto slovesa: „forgive“ je složeno z předpony „for-“, což zde má význam „úplně“, „zcela“, a staršího giefan = „to give“, to je česky „dát“.
Doslovně tedy původ tohoto slova odkazuje k něčemu, co se „zcela dává“. A skutečně, když se zamyslíme nad podstatou odpuštění, zjistíme, že není myslitelné jen částečně, musí být úplné, totální – jinak by o žádné odpuštění nešlo. Avšak dovolte mi pokračovat dále, a to k širšímu významu odpuštění v křesťanském smyslu. Pro křesťany bylo totiž nejvyšším projevem odpuštění to, co učinil pro člověka Bůh, když za lidi nechal obětovat svého Syna Ježíše Krista. Jeho oběť má být z pohledu věřících jedinečným vyjádřením Boží lásky k lidem a jeho vůle odpustit jim jejich nedostatky, i to horší v nich. Možná nám to zcela nedochází, ale ekvivalentem slova „odpuštění“ je právě také „vykoupení“. Je v něm ale obsaženo ještě něco víc, než v odpuštění: člověk se sám vlastními silami „vykoupit“ nedokáže, pouze absolutní oběť něčeho čistého a dokonalého je něčeho takového schopná. A zase nás to nejspíš hned nenapadne, ale takové vykoupení má pro člověka terapeutický význam. Osvobozuje ho od tíže jeho chyb a dává mu šanci znovu žít, eventuálně i jakoby nově začít žít.
A to, že odpuštění má terapeutický význam, potvrzuje také věda. Navíc, z hlediska psychosomatiky je odpuštění psycho- i fyzioterapeutický proces. Jestliže mluvíme o odpuštění, je třeba si uvědomit, že můžeme odpustit jednak tomu, kdo nám ublížil, ale také sami sobě. To není žádný nesmysl. Zde je příklad: Pokud nás někdo například nějak urazí, obvykle by měla být taková situace zakončena omluvou a odpuštěním (někdy i odpuštěním bez omluvy, protože v opačném případě by nás tato myšlenka stále trápila v mysli – pak bychom nemohli být zcela svobodní a šťastní).
Totéž by mělo logicky platit i v případě, když urazíme, nebo nějak ublížíme sami sobě. Také zde bychom měli po sobě požadovat omluvu a odpustit si. Někdo na to může namítnout, že člověk je přece svým pánem, a může se tedy chovat k sobě, jak se mu zlíbí. Ale opravdu si můžeme být naprosto jistí, že to na nás nezanechá žádné negativní následky? Někdy se říká, že křesťané to mají s odpouštěním jednodušší, jen se vyzpovídají a mají po problémech. Takové chápání odpuštění by však bylo v rozporu s tím, co jsme zde o něm už uvedli, a nejspíš by tedy člověku příliš nepomohlo. Odpuštění musí být spojeno také s uvědoměním si chyby, nebo provinění, jinak k žádnému terapeutickému účinku nemůže dojít.
Namítnete, že jsme zde letmo zmínili také případ, kdy se odpouští někomu, kdo se neomluví, ani si svou chybu nepřipustí – ale takové odpuštění má přece význam přinejmenším pro toho, komu bylo ublíženo, je to jeho způsob obrany před nespravedlivými útoky okolního světa. A když náhodou dojde k tomu, že si viník zpětně svou chybu přece jen uvědomí a chce ji i napravit, jaké bude jeho překvapení, když zjistí, že mu již odpuštěno bylo? Nebude náhodou právě toto důvodem pro vytvoření ještě pevnějších a lepších vztahů mezi těmi, kteří dříve byli téměř nepřáteli?
Cesta k osobnímu štěstí není vždy u křesťanů o mnoho jednodušší než u ostatních, často to může být v praxi i naopak. Ale křesťané mají přece jen v něčem výhodu – znají svou nedostatečnost i to, že nemohou být dokonalí, což je však nijak nezbavuje závazku usilovat o tento cíl, který je nedosažitelný v absolutním smyslu. Kristova oběť křesťanovi ukazuje jednak to, že v životě se neukrývá to nejpodstatnější, ale také to, že poznávání a náprava (nebo alespoň pokus o nápravu) vlastních chyb už vedou k odpuštění i osvobození od toho, co člověka v konečném důsledku jen svazuje a zbavuje svobody.
Všem lidem pak lze doporučit pro snadnější dosáhnutí životní rovnováhy, kterou vychyluje zlo v našem životě, přinejmenším „techniku zrcadla“: posadíme se před zrcadlo a „tomu“, jehož před sebou vidíme, se snažíme ze srdce odpustit a dosáhnout s „ním“ harmonického vztahu. Je to dobrý nástroj pro seberozvoj i sebekontrolu. Možná to bude jedna z nejlepších věcí, které můžeme ve svém životě nejen sami pro sebe udělat.
Autor: Martin Provazník