„Přirozenost“není zase tak přirozenou vlastností v dnešní společnosti. Přirozenost získáváme při narození. Postupem času působením sociálního okolí přirozenost ztrácíme. S nadsázkou lze říci, že prvních padesát let života se své přirozenosti odnaučujeme, abychom ji dalších padesát let znovu v sobě objevovali.
V jedné TV debatě na téma „český školský systém“ vystoupil pedagog s kritikou toho, že žák je považován za výborného, pokud plní bez námitek úkoly, má pokud možno co nejméně dotazů k učivu a prostě se podřídí systému „musíš-nesmíš“. Dále dodal, že náš pedagogický systém poněkud pokulhává za novými poznatky vědy ve 21. století. Připomněl, že školamá spíše pomáhat žákovi nalézt jeho vlastní identitu, aby si žák víc uvědomoval svou osobnost a uměl ji využít ve prospěch společnosti. Vždyť mezi našimi předky máme i učitele národů J. A. Komenského.
A dovolím si připojit svoji vlastní zkušenost s pedagogy. Dávno po absolutoriu základní školy jsem potkal svého bývalého učitele fyziky. Při rozhovoru s ním jsem mu mimo jiné řekl, že díky tomu, jak fantasticky nám podával učivo, jsem se rozhodl v životě jít technickým směrem. On se upřímně rozesmál s tím, že neměl aprobaci na fyzikuale na biologii, a látku se učil krok před námi. Tak jsem pochopil, že vlastně ten pan učitel se musel doslova vcítit do našeho žákovského myšlení. A další příhodu o pedagogickém mistrovství mně vyprávěl kdysi můj vedoucí v zaměstnání. Když byl (jako absolvent fakulty mikroelektrotechniky) u zkoušky z matematiky, zeptal se ho zkoušející, kdo ho učil matematiku na gymnáziu. On s jistým údivem a rozpaky uvedl jméno dotyčného pedagoga. Zkoušející mu odpověděl, ať mu podá index, že není třeba, aby ho z matematiky zkoušel. Jako vysvětlení svého rozhodnutí doplnil, že zárukou je pro něj pouhé jméno zmíněného vyučujícího. Já jen mohu potvrdit, že dcera toho profesora matematiky mně na gymnáziu učila také matematiku a zřejmě pedagogické mistrovství v matematice zdědila po svém tátovi. Pan profesor matematiky se totiž řídil heslem:„Nebudeme probírat novou látku, pokud tu předchozí nepochopí i tzv. pětkař“.
A další příklad pedagogického mistrovství ve zřejmě nejobávanějším předmětu na všech stupních škol – v matematice. Můj bývalý spolupracovník mně při rozhovoru řekl, že jeho učitel matematiky na strojní fakultě měl tak přitažlivý způsob výkladu, že na jeho přednášky jezdili studenti i o prázdninách a dokonce až z Polska. A pokračoval:Když ten přednášející přišel do přednáškové auly, vyzul si tenisky, ve kterých právě sportoval, vzal do ruky křídu a začal objasňovat matematiku na modelu rodiny. Žádná skripta nepotřeboval, jen motiv, na kterém přibližoval abstraktní matematické teorie.
Někdy stačí jen málo – přiblížit žákům předmět učiva co nejpřirozenějším způsobem a dějí se zázraky. I pětkař rozumí matematice stejně jako jedničkář. Jak říkával ruský fyzik a nositel Nobelovy ceny Prof.Kapica, problém je, že věda je nepřirozeně odtržena od obecné veřejnosti.