Trpělivost, laskavost, altruismus, tedy nesobecké jednání ve prospěch jiných lidí, jsou podle mého názoru jedny z důležitých rysů vyspělosti společnosti. Ano, pod pojmem vyspělost dnes rozumíme něco docela odlišného, mluví se o hospodářské vyspělosti, o dokonalejším právním systému, o kvalitě služeb, o vzdělanosti populace atd. Člověk tak má dojem, jako by dnešní doba byla lepší než dřívější epochy jenom kvůli těmto relativním měřítkům. Ve skutečnosti bychom však nejspíš při srovnávání duševních kvalit dnešního člověka s člověkem např. z doby před několika staletími nenalezli žádné výrazné rozdíly. A snad by dnešní člověk vyšel z tohoto srovnání dokonce hůř, s ohledem na nárůst stresu, nezdravého způsobu života, na devalvaci tradičních hodnot apod. Zamýšlel jsem se nad tím a kladl si otázku, zda by pak nebyly hodnoty jako už zmíněná trpělivost, laskavost a nesobeckost lepším měřítkem vyspělosti země než ona materiální a kvantitativní sociální hlediska?
Měl jsem v životě to štěstí, že jsem mohl pomáhat ošetřovat svoji babičku. Po prodělaných pěti mozkových příhodách se její chůze zhoršila natolik, že ulehla nadobro do postele. Od té doby pomalu „odcházela“ ze života. Trvalo to snad dva roky. Po fyzické stránce vypadala velmi bídně a nebudu daleko od pravdy, když přirovnám její vnější vzhled k tělu zuboženého člověka z nějakého koncentračního tábora. Navíc krvácející proleženiny se nedařilo zahojit. Srdce, plíce, zažívání byly v dobrém stavu, ale kornatění cév způsobilo, že základní lidské potřeby zvládala jen s obtížemi, přesněji ne bez pomoci jiného člověka. Bohužel jsme tehdy (v. r. 1997) nevěděli, resp. nezjišťovali, zda existuje nějaká sociální pracovnice hrazená pojišťovnou, která by nás trochu zasvětila do možností, jak tuto situaci řešit lépe. Považovali jsme finanční podporu od státu jako nemorální ve světle povinnosti mladší generace ke starší. Babiččiny „kamarádky“ se pomalu začaly vytrácet. Chápu je, protože člověk nerad vidí, co ho čeká a co ho nemine. Jednou ji maminka našla, jak ležela v malém tratolišti krve – při pokusu vstát z postele si rozbila čelo, které bohužel vždy dost krvácí. Nejednalo se samozřejmě o nijak závažné zranění, ale člověk, který něco takového objeví, pomýšlí na nejhorší a je z takového nálezu v šoku. Vždy, když jsem otevíral dveře do babiččina pokoje, jsem se zatajeným dechem naslouchal, jestli ještě dýchá, anebo zda se jí nepřitížilo. Velmi mi na ní záleželo, tak jako záleží vnukovi na jeho milované babičce, která ho v mládí vychovávala, když maminka musela nastoupit poměrně brzy do práce (v té době trvala mateřská dovolená mnohem kratší dobu, než jak je tomu dnes). Pouto, kterým jsem s ní byl spojen, mne naplňovalo bolestí a tížilo. Nejhorší byly pro mě její poslední dny, které trvaly „nekonečně“ dlouho. Přestávala postupně vnímat okolí. A když nadešla poslední noc, ležel jsem tehdy ve vedlejším pokoji a slyšel babiččino hlasité chroptění. Při tom nešlo spát…
Tato má zkušenost určitě není příjemná, ale nehodnotím ji negativně. Dnešní doba nabízí možnost zbavit se zcela pohledu na umírající a trpící tím, že je prostě odložíme do nějakého ústavu. Ale je to správné? Nedeformuje se nám tak pohled na život? Je jasné, že ani nejdokonalejší medicína, ani nejdokonalejší technika, ani nejlepší hospodářské výsledky země a s tím související přísun peněz do sociálních služeb nebo zdravotní péče nemohou nikomu zaručit, že nebude trpět nebo že nebude potřebovat něčí pomoc. Nelze vyloučit, že sami jednou nebudeme stát tváří v tvář podobné situaci.
Proto si hluboce vážím všech lidí, kteří na tuto skutečnost nezapomínají. Vážím si zdravotníků a všech, kteří dnem i nocí pečují o staré lidi, o lidi těžce nemocné, o lidi po těžkých úrazech a operacích. Jejich míra trpělivosti, laskavosti a nesobeckosti je pravým ukazatelem vyspělosti naší civilizace.